Sverre Fehn: Poradit si s dobrou architekturou, to chce sílu

Ingerid Helsing Almaas

 

Ingerid Helsing Almaas: V zahraničí panuje obecný dojem, že tradiční i současnou norskou architekturu ovlivňují hlavně dvě věci – úzké sepětí s panenskou přírodou a velmi dobře zvládnuté umění stavět ze dřeva. Máte pocit, že to sedí?

Sverre Fehn: Norská příroda je skutečně divoká, nedotčená lidskou činností. Tím se lišíme od většiny jiných zemí, v nichž převládá obdělaná půda. Téměř všude jinde v Evropě jsou skoro všechny stromy uměle vysazené, zato u nás si dokonce i v Oslu můžete postavit vilu na panenské půdě – příkladem je třeba Villa Schreiner. Tohle je na norské přírodě úžasné. Na druhou stranu si nemyslím, že jsme v tomhle ohledu bůhvíjak originální. Když si člověk chce postavit dům, napřed vykácí stromy, pak zaseje trávu, zasadí pár švestek (smích) a podél základové zdi nejspíš zřídí záhon s tulipány. Jako byste zasadili strom do květináče uprostřed divoké přírody. Vlastně mi to přijde dojemné – v něčem je to skvělé (smích). Na druhou stranu není tahle práce s prostředím zrovna vzorem nápaditosti.

Vezměte si takové Japonsko – tam přírodu pořád nějak vylepšují. Tu useknou pár větví, tu je různě ohýbají a svazují, dovedou stromy zvětšit nebo zmenšit, jak se jim zachce. Vlastně se dá říci, že tu přírodu málem mučí.

IHA: Znamená to, že jsou Norové k přírodě laskavější? Že jim stačí jen vysadit pár švestek?

SF: Ne, to v žádném případě, jsou jenom naivní. Nebo je možná naše příroda natolik drsná, že se ze všech sil snažíme, aby vypadala romanticky a hezky na pohled. Z architektonického hlediska tu ovšem nic vysloveně nápaditého nenajdete. Vezměte si třeba tu vášeň pro tradiční sruby a další dřevěné stavby. Všechny ty farmy a stodoly zabírají hrozně moc místa, byl by úplný nesmysl snažit se tenhle trend rozvíjet dál. Je to jistá forma romantismu, ze které jsme nedokázali nic pořádného udělat – upřímně řečeno, s tím dřevem jsme nic moc nedokázali obecně.

IHA: Dá se tedy říci, že se Norové chovají k přírodě bezohledně?

SF: Ano. Ano, to by se říci dalo.

 

Příroda jako metafora

IHA: Architekti se obecně musí hodně snažit, když mají svou práci vysvětlit běžným lidem. K nejsnadnějším způsobům patří různé odkazy na přírodu. Kontakt s přírodou skoro všichni vnímáme pozitivně, ať už jde o pěkný výhled, nebo užší sepětí s krajinou a místním prostředím. V Norsku je jednodušší vysvětlovat architektonickou koncepci na příkladech z přírody, případně používat nejrůznější přírodou inspirované metafory – dům se dá přirovnat třeba k ledovci nebo ptačímu hnízdu. Není to ale až příliš zjednodušující?

SF: To ano, ale vztah lidí k přírodě je tady v Norsku aktivní – utíkáme do přírody, kdykoli je k tomu příležitost. Nemůžete navázat kontakt s Bohem, pokud nelyžujete, nejlépe každý týden (smích). Takže na tom provázání architektury s přírodou něco opravdu bude, u některých staveb je to základní princip. Logickým vyústěním jsou pak projekty typu Muzea ledovců, což je v podstatě jeden velký pomník přírodě. V něm můžete přírodu uctívat a najít v ní Boha. Ale tenhle nápad zatím nikdo moc nerozvíjel.

IHA: Jsou tyhle zkušenosti s přírodou k něčemu dobré? Přinášejí nějaký hlubší vhled?

SF: Příroda je v zásadě krutá. A lidská nátura také není zrovna holubičí, a když se jí dá volný průchod, může to mít dosti zlé následky. Tomuto aspektu přírody přitom příliš nerozumíme. Naše současná kultura nás odvádí úplně jinam – třeba koně úplně přestáváme vnímat jako zvířata, která táhnou pluh nebo slouží jako válečné nástroje. Zredukovali jsme je na ryze estetickou úroveň, kdy pádí dokola na dostihovém oválu a celé je to taková krása, že by z toho člověk omdlel. Nic dalšího už ale nejsou – ačkoli je kůň sám o sobě fantastické stvoření, které inspirovalo spoustu technických vynálezů. Znamená to, že se v naší kultuře přírodě neustále vzdalujeme. Především to platí pro přírodu jako prostředí, které dokážeme nějak využívat.

Tyto trendy se projevují i v architektuře. To ale zároveň znamená, že se časem můžeme přiblížit třeba Japoncům, kteří přírodu zkultivovali ve vztahu k domácnosti. Vezměte si ty jejich posuvné dveře, důraz na výhled z okna, způsob, jakým našlapujete na zem, kameny poskládané před prahy dveří apod. Skrze své náboženství pozdvihli využívání přírody na filosofii, a výsledkem je velmi specifická architektura. Když se ale o něco podobného pokusíte v Norsku, jako jsem se pokusil já s projekty Villa Busk a Villa Schreiner, žádný velký úspěch to nemá. V podobných případech fungujete v úzkém sepětí s přírodou a snažíte se najít způsob, jak vytvořit vztah se stromy, které už na místě stavby rostou. Přesně o to jsem se snažil, ale úplně se mi to nepovedlo. Jenže se pořád nacházíme v Evropě, do jejíž tradice patří i Le Corbusier, jeho skeletové stavby a úplně odlišný způsob práce. Při projektování těch domů jsem myslel i na něj. V Norsku ovšem zatím nestojí mnoho budov, které by vztah mezi přírodou a architekturou nějak reflektovaly.

IHA: Jaký to má důvod? Nemůže za tím být skutečnost, že poslední dvě generace v Norsku zažily takový blahobyt, že většina lidí nemusela prakticky o ničem moc přemýšlet? Nebo že jsme předtím naopak žili v tak náročných podmínkách, že jsme nestíhali myslet na cokoli jiného než na základní potřeby? Norsko byla koneckonců jedna z nejchudších evropských zemí až do roku 1970, kdy začala zdejší ropná pohádka…

SF: Ne, jde spíš o to, že nám chybí filosofický základ, na kterém bychom mohli své představy stavět. Máme určitou koncepci Boha, ale ta má své přirozené kořeny v Palestině a židovském světě. A když si zkoušíme představit Boha tady, v našem prostředí, nezbývá nám než se obrátit k přírodě, protože v ní nacházíme to, co vnímáme jako svaté a posvátné. Jenže norský způsob uctívání přírody znamená hlavně dojít co nejrychleji co nejdál – jako by šlo jen o výkony. Člověk vyleze na vrchol hory, užívá si ten fantastický výhled a tak, ale jako forma víry je to celkem primitivní.

IHA: Jenže příroda sama o sobě neznamená nic. Když stojíte na vrcholu hory, rozhlížíte se do kraje a říkáte si, jaká nádhera to je, ve skutečnosti ta příroda nádherná není – příroda prostě je. To vy se cítíte na té hoře nádherně.

SF: Přesně tak.

 

Norská města

IHA: A co naše města?

SF: My žádná pořádná města nemáme. No dobře, nějaká možná ano, ale spíš jde o taková městská sídla. V Norsku jsou všechna města maličká.

Lidé ve městě jsou si hodně blízko, což vyžaduje vzájemnou lásku. Je nutné, abyste měli rádi své boty, kabát a čepici, musíte se stát ve svém prostředí výraznou postavou. Také musíte mít rádi pohled na jiné lidi – na jejich oblečení, na to, co s sebou nosí, na jejich každodenní masky. Tohle dělá město městem. Podle mě to souvisí s leností – lidé si myslí, že je město produktivní prostředí, ve skutečnosti ale neprodukuje nic. Městská produkce slouží leda zahálce, ve městech vznikají křesla, šperky, krásné šaty, postele nebo stoly. Všude ve městě, dokonce i na ulici, najdete místo, kam si sednout. Když kulturní vývoj dospěje k určité hranici, lidé mají najednou čas se usadit a přemýšlet. Tohle je pravá podstata města – sedět, přemýšlet a čekat. Na válku, na odplutí lodi, na nápad, jak vydělat peníze.

Jakmile se ocitnete na venkově, okamžitě se musíte zapojit do produktivní činnosti – je potřeba sklidit seno a podojit krávu, život není žádné peříčko (smích). Nemůžete se jen tak poflakovat a nemít nic na práci. Jenže město je něco jako nádoba – nejpřirozenější místo v městském prostředí je lékárna, kde jsou pod zámkem uskladněné různé jedy…

IHA: No dobře, ale na venkově mají také volný čas, ne?

SF: Ne, to tedy ani náhodou nemají.

IHA: A co to háčkování deček a zdobení všeho možného?

SF: Na to si najdou pár volných chvilek leda tak přes zimu (smích). Vzpomínám si, jak mě jednou zaujali rybáři u moře ve Španělsku – to bylo ještě předtím, než tam začaly růst ty spousty hotelů. Natáčel jsem tehdy kamerou ty rybářské domky na pobřeží. Sotva rybář vytáhne čluny na pláž, hned začne stavět zeď. A za ní pak celý dům, ze kterého na moře vůbec nevidí. Teprve poté, co otevřou dveře, přijdou do kontaktu se svou těžkou prací, s krásou přírody, s rybami a šedivým nebem nad hlavou. Pak se zase vrátí do domku, kde je před tím vším chrání zeď.

IHA: Že by chtěli na chvíli uniknout moři?

SF: Jistě. Nechtějí se dívat na práci, co je živí. Ale zároveň takhle vznikají krásná, promyšlená a výborně uspořádaná obydlí. Když ovšem vnímáme město jako prostředí k věčnému čekání, jak jsem o tom mluvil před chvílí, celá situace se od základu mění. Díky zlodějům ve městech vznikly soudy, úvahy o etice a morálce daly vzniknout kostelům a klášterům. To s žádnou produktivní činností nesouvisí.

 

Architektura a demokracie

IHA: Jaké je to být architektem v demokratické zemi? Stavba je většinou rozsáhlá a náročná operace, stojí spoustu peněz a vyžaduje účast mnoha lidí. Musíte jako architekt často rozhodovat za jiné? A stává se, že svá rozhodnutí musíte změnit, abyste vyhověli jiným představám a zájmům?

SF: Ano, ovšem v městské architektuře člověk musí mít vždycky nějakou prvotní představu, nějaký návrh. A dnešní návrhy už jsou tak přizpůsobené demokratickým poměrům, že to vlastně skutečné návrhy nejsou. Ve skutečnosti s návrhy přichází uživatel nebo developer, jenže ti se nemusí potýkat s žádným úředním šimlem – přinesou návrh na městskou radu, tam se o něm radní z jednotlivých politických stran poradí a rozhodnou. Už nejde o estetiku, velikost ani nic podobného, záleží jen a jen na tom, zda má developer správné známosti. A základem měst se tak stává obchod, což se právě děje v Oslu. Neexistuje nic, co by tenhle proces brzdilo. Kdyby tak existovaly architektonické soutěže, případně něco jako městský architekt či plánovač s jasnou vizí…

IHA: Nemůže to souviset s potřebou odporu, jako v té přírodě, o které jsme se bavili? Že by i tyhle síly potřebovaly narazit na odpor, aby se nadále mohly vyvíjet?

SF: Ano, u každého procesu je zapotřebí brzda, na kterou se v případě potřeby dá šlápnout. Ti chudáci v městských radách přece nejsou žádní experti. Ale já si všiml, že když si pro klienta připravíte opravdu zajímavý projekt, většinou s ním souhlasí. Jen je třeba mít vždy po ruce vhodný návrh.

IHA: Řekl byste, že čím složitější nebo nejasnější zakázka je, tím více záleží na osobitém přístupu, aby mohl takový úspěšný návrh vůbec vzniknout?

SF: Samozřejmě. A čím je klient slabší, tím více práce musíte udělat vy, abyste se dostali do rovnováhy. Jenže v tom je háček – když slabému člověku nabídnete kompletní řešení, většinou se ho zalekne, protože se tak ukazuje jeho slabost. Podle mého to chce sílu, aby si člověk dokázal poradit s dobrou architekturou.

IHA: Máte-li přesvědčit ostatní, aby přijali Váš návrh, potřebujete silné argumenty. Patří do základní charakterové výbavy architekta i vrozená přesvědčivost?

SF: Ne, to vůbec ne – jak jednou řekl Matisse, chcete-li být malířem, uřízněte si jazyk. Na druhou stranu člověk doopravdy druhé přesvědčit potřebuje.

IHA: A není v takovém případě nejjednodušší zvolit prostě takový návrh, jaký se nejsnáze vysvětluje a obhajuje?

SF: Ano, jenže to je normální, člověk koneckonců vždy hledá nejjednodušší řešení. Samozřejmě je nutné vzít v úvahu celou řadu faktorů, ale jednoduché řešení obyčejně poskytuje odpověď na několik různých otázek. Nemůžete ovšem hned začít stavět, napřed musíte najít architektonický výraz. Hodně důležitý je prvotní nákres. Být dobrým architektem ve skutečnosti vyžaduje pořádnou porci pokory. Musíte maximálně využít to minimum znalostí, jímž disponujete. Spoustě mladých lidí dnes chybí trpělivost. Za našich časů jsme museli vytěžit z mála maximum. Co se mě týče, nakonec po mně zůstala malá vila – tedy přesně to, čím jsem se vždy zabýval především. A tenhle typ pokory nebo trpělivosti z dnešní společnosti víceméně vymizel.

 

Rozhovor se Sverre Fehnem vedla architektka a publicistka Ingerid Helsing Almaas v jeho kanceláři v Oslu ve čtvrtek 18. září 1997.

 

Rozhovor je převzat z publikace: Almaas, Ingerid H. (ed.), Made in Norway: Norwegian architecture today. Basel 2010.