Výstava probíhá v termínu od 10/6 do 30/8 v kulturním centru Vozovna na Žižkove. K výstavě vyšel i katalog, kde jsou uvedené výsledky studentských projektů.

Vítkov je rejstříkem české historie. Zatímco kamenný vnějšek vzdoruje změnám a času, vnitřek je soustavně reinterpretován a cenzurován převládajícím politickým klimatem země. Památník vždy společnost rozděloval anebo spojoval.

Výrazná topografie Vítkova má podobný efekt. Topografie chrání Vítkov, tak jako kdysi v minulosti hájila jeho obhájce. Na straně Karlína je Vítkov opevněn prudkými svahy a v minulosti byl i horizontem Prahy, než došlo k jeho znásilnění priapickým architektonickým gestem ve službách politické propagandy. Na straně Žižkova je jeho tvář vlídnější a prosluněnější, ale řeka zůstává Žižkovu upřena. Nepřístupnost je pro Vítkov požehnáním, ale současně prokletím. Neodmyslitelný z panoramatu Prahy přesto zůstává stranou zájmu odpovědných úřadů. Vítkov je a musí zůstat veřejným prostorem.

Na pár březnových dní se v památníku sešly nejen různé národnosti, ale i studenti a profesionálové z různých škol zabývajících se designem, uměním nebo architekturou. Sešli se, aby se zabývali spekulacemi o budoucnosti Vítkova a míst, kterých se přímo dotýká. Nešlo přitom o převratné změny, spíše o nalézání míst, které by se formou městské akupunktury – doteků a proměn – mohly stát počátky vítkovské proměny. V pozadí byly i otázky co je Vítkov dnes a čím by se mohl stát v budoucnu, řekněme za takových třicet let. Má zůstat nedotknutelným zeleným prostorem druhořadé kvality, anebo je místem příliš prominentním na to, aby nebyl radikálně přehodnocen, a to dohromady s památníkem lidského násilí?

Výsledky tohoto setkání a práce, která následovala, nelze označit za design. Tím zde prezentované výstupy nejsou a nemohou být. Snad trochu nechtěně poukazují ale i na nutnost ochránit Vítkov před tím, aby se stal volným polem pro architektonicko-krajinářské kreace, místem pro zábavu autorů.

Vítkov je místem příliš důležitým, aby se stal rukojmím naší pragmatické doby. Budoucí přístupy musí být méně alibistické, daleko více odvážné, optimisticky nahlížející na budoucnost a ne, jak je často u nás obvyklé, opičící se nekriticky po minulosti.

Pokud některé z vystavených prací přinesou podněty k uvažování o Vítkovu, pak celá akce splnila své poslání.

Vladimír Sitta